Styska se mi strasne moc, kdyz bez tebe jsem cely život. Chtel bych te tady mit a na pusu tě polibyt. Ty nevis, co pro me znamenas, ani ze me srdce mas. Nikomu jinemu nepatri... ani muj usmev na tvari :)
 to jsem složil pro Petra (birmingham) je to skvěly a na dherny chlap.
Venku je šero,
spát by se chtělo,
tak už neváhej
a do postele uháněj.
Bude se ti zdát
sen, co máš tak rád,
o čem, jistě víš,
bude super, uvidíš ;-)
Rozluč se s andílky,
zvedni se z postýlky
a vykroč do dnešního dne
nejlíp, jak tě napadne.
Cestou ze stadionu jsem přemýšlel, jak co nejlépe naložit s možností poznat Atsikanu.
V obchodním centru na mne v půjčovně čekal tentýž muž jako včera. Se stejným podivným pohledem a chováním.
Dobrý den, pane, pozdravil mne. Váš malý motocykl je připraven ve dvoře obchodního centra. Stačí vyjít bočním vchodem.
Aha, řekl jsem. A nějaké klíčky od té motorky? Co když mi dojde benzín, kde mohu natankovat?
Motocykl se startuje vaším náramkem, pane, řekl prodavač. A benzín vám dojít nemůže. Stroj jezdí na elektřinu z akumulátorů. Je nabitý tak, že ujedete klidně i 200 km. Ale protože jej musíte vrátit dnes do 20 hodin večer, nemáte šanci tolik kilometrů ani ujet.
Ten člověk mluvil jako stroj, v jeho tváři se neobjevil úsměv ani úškeb, nic. Dokonale zmanipulovaný, tedy přesněji mozkově ...
Cestou zpět do svého pokoje jsem se ještě zastavil ve spodních patrech
obchodního centra. Chtěl jsem najít půjčovnu aut nebo alespoň
malých motocyklů, vzpomněl jsem si, že při svém nákupu holicího strojku jsem tam nápis nabízející půjčování
nástrojů zahlédl.
Ano, pane, můžeme vám zapůjčit malý motocykl, uveze dva lidi, řekl
mi mladý kluk za pultem v podobně vymeteném obchodě, jako byly
předtím domácí potřeby.
I pohled prodavače byl podobně nepřítomný a jeho pohyby i řeč
podobně automatické, jako u prodavače v domácích potřebách.
Mozkové korekce.
Chtěl bych si tu motorku půjčit zítra ráno a zítra večer ji vrátit,
upřesnil jsem.
Ano, pane, to je možné. Zítra od 11 hodin si můžete motocykl vypůjčit a vrátit jej do 20 hodin, řekl ten kluk.
Až
v jedenáct? po...
Nakonec se ukázalo, že najít kavárnu nebude takový problém. Jak říkala
Paula, byla jen pár kroků od domu, kde jsem bydlel. V nízkých dvoupatrových bílých domech lemujících hlavní třídu. Nějaký
okázalý vývěsní štít chyběl. Ale na dveřích vedoucích dovnitř byl nápis KAVÁRNA U JULIE nepřehlédnutelný.
Nechtěl jsem dělat hned zpočátku problém a chodit dovnitř. Paula mi přece říkala, že vstup je primárně pro ženy.
Podíval jsem se na náramek. Hodiny ukazovaly za dvě minuty tři hodiny odpoledne. Dlažba chodníku a jistě i silnice hlavní třídy byly rozpáleny zářivým sluncem, které Atsikanu zalévalo určitě od časného rána až do večera.
Zkontroloval jsem malou kytičku, kterou jsem pro Paulu přinesl. Teplo těm květinám nedělalo dobře, určitě by daly přednost umístění
do vázy. Ale sna...
Probudil jsem až ráno. Přistoupil jsem k oknu a teprve teď si uvědomil, že dovnitř nepronikal vůbec žádný
zvuk z ulice ani z nedalekého pralesa, který začínal za domy
naproti.
Na jazyku jsem měl pořád ještě chuť klína policistky Karin a její
šťávu jsem cítil i ze svých rukou a prstů. Nebylo to nepříjemné, ale chtěl jsem se této vzpomínky na včerejší
večer nějak zbavit.
Než
jsem se stačil svléknout a dát si sprchu, zazvonil zvonek u dveří.
Uvědomil jsem si další drobnou nepříjemnost – vchodové dveře do mého pokoje nebyly opatřeny žádným kukátkem, abych se
podíval, kdo na mne zvoní.
Nezbývalo než se tvářit, že nejsem doma a nebo naopak otevřít. Rozhodl jsem se pro druhou variantu.
Za dveřmi stál sympatický muž v světle modré kombinéze. Mohl být tak o pět či deset...
Opustili jsme místnost tmavou málo osvětlenou chodbou. Na jejím konci byly dveře. Karin je otevřela. Do očí nás udeřilo světlo krásného slunečního dne, zpěv ptáků a lehký teplý vítr. Ocitli jsme se na ulici Atsikany.
Rozhlédl jsem se. Uprostřed ulice byla široká silnice předělená žlutou přerušovanou čárou. Na silnici však žádný velký provoz nebyl. Za tu chvíli, co jsme stáli ve dveřích domu, ze kterého jsme vyšli, projely asi tři vozy. Dva z toho byly policejní.
Silnice byla z obou stran lemována bíle vydlážděnými chodníky. Po nich spěchalo tam či zpět několik lidí – většinou ženy a také pár mužů v oranžových vestách. Ulice byla z obou stran obklopena zářivě bílými budovami, které ale nebyly vyšší než dvě tři poschodí.
Půjdeme tam nahoru, řekla Karin a hlavou pokynula směrem do...
Za
Paulou se zavřely dveře a já jsem zůstal znovu sám v bílé
místnosti. Příjemný pocit byl, že si mne ta mladá šikulka vybrala. Nepříjemné bylo, že tu zatím stále stojím nahý
připoutaný ke stěně. A že stále naprosto netuším, co se mnou bude. Natož abych měl telefon, ze kterého bych Paule zavolal.
Dveře, kterými před chvílí odešly vykonavatelky lékařské prohlídky,
se znovu otevřely. Vstoupila policistka. K mému údivu a malému zděšení to byla krátce střižená blondýna s čtyřmi zlatými
hvězdičkami na červeném topu. Ta, která včera na pláži postřílela tři uprchlé muže. Teď ale byla podle všeho beze zbraně. V jedné ruce držela několik papírů a ve druhé jakýsi kufřík.
Dobrý
den, slečno, pozdravil jsem, protože jsem už pochopil, že slušné
chování tu asi funguje.
Doktorka
...
Ráno jsem se probudil ve skvělé kondici. Hlava nebolela a celé tělo bylo svěží a odpočaté.
Otevřel jsem oči dokořán. Ležel jsem ve velké bílé místnosti s oknem přes celou stěnu naproti mému lůžku. Vstal jsem a vykročil k oknu. Nešlo otevřít. Za oknem byl vidět hustý zelený palmový
háj. Nad palmami poletovali pestrobarevní papoušci. Na obzoru, kde končily palmy, se zvedalo nějaké pohoří. Z vrcholku jedné z hor stoupal k nebi hustý bílý dým.
Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem včera usílal upoután ke stěně.
Teď jsem byl zcela volný a lůžko, ze kterého jsem vstal, žádná
pouta nemělo.
Uprostřed místnosti stál malý stůl. Na něm byla připravena podle všeho vydatná snídaně s velkými šálky vonícího čaje a kávy.
Pousmál jsem se a uvědomil si, že mám opravdu velký hlad.
Než
...
|
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Kroměříž 
Český Krumlov 
Liberecký 
Ústecký Náš TIP!  |
