"Hele, krasavče, tobě je nějak smutno," přitočila se ke mně nejprovařenější panička v Blue Light a přitiskla mi opilecky prsa na ruku. Rozhlédl jsem se a okamžitě pochopil vážnost situace. V jedenáct večer Blue Light nevypadá, že ráno bude na hajzlu rozfoukaný bílý prášek se zvratky, spermatem a kalhotkami a po městě si několik lidí bude drbat nejen hlavu. Byla to ospalá díra pro nás dva. "Kolik myslíš, že mi je? No schválně," dál útočila. Snažil jsem se být milý a nadhodil, že asi čtyřicet, ať nežeru, a to ji rozhicovalo: "Abys věděl, tak padesát. A víš co to je, každý večer si ji hladit sama? No tak, nechceš si sáhnout, jak je lačná z těch tvých velkých rukou?" přitvrdila. Znám Blue Light roky. Jsou lidé, kteří k němu patří jako k Paříži Eiffelovka a Moskvě Kreml. Tahle ženština...

pokračování