|
Uživatelské deníky - Potvora... 
Dlouhé prsty mi doputovaly na břicho, k bokům a konečně mezi nohy. „Teď je řada na tobě."
„S orgasmem? Ano, prosím." Chvíli mi líně krouţil prstem kolem poštěváčku, neţ jím vklouzl do mne. Znal mé tělo líp neţ já sama. Kdy k tomu došlo? „Ne," zamumlal. „Je řada na tobě, abys vyklopila svoji minulost." „V ţádném případě nedokáţu o ničem uvaţovat, kdyţ mi děláš tohle." Políbil mě na rameno, přesunul ruku zpátky na mé břicho a začal po něm znovu kreslit krouţky. Nasadila jsem trucovitý obličej, ale on si toho nevšiml, protoţe namísto toho sledoval svoje prsty na mém těle. „Boţe, bylo to tolik chlapů, kde mám začít?" „Slečno Gabrielo," pronesl varovně. „Dva na střední škole, jeden na vysoké." „Tos měla sex jen se třemi muţi?" Odtáhla jsem se, abych mu viděla do tváře. „Hele, ty Einsteine. Měla jsem sex se čtyřmi muţi." Po tváři se mu rozlil samolibý úsměv. „Správně. A jsem v tom trapně dlouhém zástupu ten nejlepší?" „A já?" Jeho úsměv zmizel a on překvapeně zamrkal. „Ano." Tohle bylo upřímné. Díky tomu slovu něco v mém nitru roztálo a tichounce, slastně zavrnělo. Natáhla jsem se a políbila ho na bradu, abych skryla, co se mnou ta informace udělala. „To je fajn." Líbala jsem ho na rameno a šťastně vzdychala. Milovala jsem chuť jeho kůţe, milovala vdechování té jeho čisté šalvějové vůně. Zajela jsem mu prsty do vlasů a přitáhla si ho k sobě, abych se mohla ústy dotýkat jeho brady, zad, ramen. Zůstával naprosto klidný, jak se tam nade mnou tyčil zapřený o ruce, a zcela jednoznačně mi mé polibky neoplácel. Co to má sakra znamenat? Nadechl se, jako by chtěl promluvit, a pak ústa zase zavřel. Nějak se mi podařilo odtáhnout od něj rty na dost dlouho, abych se ho zeptala: „Co se děje?" „Došlo mi, ţe mě povaţuješ jenom za hnusného děvkaře, ale mně na tom doopravdicky záleţí." „Záleţí na -?" „Chci slyšet, jak to říkáš." Hleděla jsem na něho, a jak mi ten upřený pohled oplácel, jeho duhovky nabíraly povědomý zlostný hnědozelený odstín. V duchu jsem probrala těch pár posledních minut a snaţila se pochopit, o čem to mluví. Aha. „Aha. Ano." Jeho obočí se stáhlo k sobě. „Ano co, slečno Gabrielo?" Projíţděly mnou návaly horka. Jeho hlas byl jiný, kdyţ to říkal. Ostrý. Velitelský. Ţhavý jako peklo. „Ano, jsi nejlepší v tom trapně dlouhém zástupu." „Tak je to lepší." „Přinejmenším zatím." Překulil se na mě, popadl mě za zápěstí a sevřel mi je nad hlavou. „Neprovokuj mě." „Neprovokovat? Prosím tě," řekla jsem celá bez dechu. Jeho přirození mě tlačilo do stehna. Chtěla jsem ho cítit výš. „Nic jiného ani neděláme." Jako by mi chtěl dokázat, ţe se pletu, sáhl dolů, chytil do ruky toho svého dlouhána, přitáhl si moji nohu kolem boku a zavedl ho do mě. Zůstával ale naprosto bez hnutí a jen na mě hleděl. Jeho horní ret sebou cukal. „Pohni se, prosím," zašeptala jsem. „Líbí se ti to?" „Ano." „A kdyţ to neudělám?" Kousla jsem se do rtu a pokusila se na něj zamračit. Usmál se a zavrčel: „Tohle znamená provokovat." „Prosím?" Snaţila jsem se pohnout boky, ale on reagoval na kaţdé moje hnutí, takţe jsem nedokázala dosáhnout sebemenšího tření. „Gabrielo, já tě nikdy neprovokuju. Já ti tyhle představy vyšukám z hlavy." |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Bratislavský 
Brno-venkov 
Ústecký Náš TIP!  |
