|
Uživatelské deníky - Úvod 
Ahoj.
Jmenuji se Petr Hanš. Jsem čerstvý čtyřicátník a pocházím z jednoho malého města ve středních Čechách. Pracuji jako ajťák, jsem takový ten novodobý nomád. Někdy mohu pracovat doma z postele, někdy jsem ráno ve Vídni, odpoledne v Praze a večer v Paříži. Ke své práci potřebuji jen svou hlavu, připojení k internetu a trošku slušný počítač. Kancelář mám kdekoliv - v restauraci, doma v obýváku, v letištní hale,na dálničním odpočívadle. Nestěžuji si. Dá se to zvládat i vydržet. Ale těžší je to s nějakým partnerským životem. Řekněte sami - která ženská by dobře snášela, že se její muž objeví doma třeba jen dvakrát za měsíc, a to prakticky jen pro čisté oblečení? Můj příběh, který vám chci vyprávět, začal jako řada jiných mých zakázek. Mail s poptávkou, pak několik telefonátů a dalších mailů, smlouva. A dále první osobní setkání se zákazníkem u mne v kanceláři. Tou byla tentokrát jedna malá kavárna v centru Prahy. Jako většinou večer po normální pracovní době. Tentokrát to mělo tu výhodu, že alespoň nebylo takové vedro, ačkoliv domy, jejich zdi i dládění ulic vysílalo do okolí stále ještě teplo nahromaděné po celodenním horkém letním dni. Proč vlastně nejsem někde na dovolené a neválím se na pláži, napadlo mne, když jsem otevíral rozpálené vstupní dveře mých dnešních kancelářských prostor. Schůzka se zákazníkem byla fajn. Vše už bylo domluveno, smlouva podepsána. Takže to vlastně bylo jen takové společenské setkání, abychom se poznali a viděli se naživo. Chlápek byl celkem sympaťák, věděl přesně, co a jak chce. Snad to bude dobrý kšeft. Odešel něco po desáté hodině. Já jsem v kavárně ještě chtěl zůstat a utřídit si dokumenty a poznámky ze schůzky. Po celou dobu jednání mi oči občas ustřelovaly ke stolu v protějším rohu místnosti. Ono to snad ani nešlo přehlédnout a přeslechnout. U stolu seděly tři blondýnky neurčitého věku a povídaly a povídaly. Dvacet jim už určitě nebylo, ale do intervalu třicet až padesát se díky salonům krásy a fitness určitě vešly. Jedna z těch dam a teď už určitě něčích matek mi byla povědomá. Dokud jsem mluvil s klientem, neměl jsem moc času přemýšlet o tom, zda ji opravdu znám. Teď, když klient odešel, jsem ale měl dost prostoru a času se na ni zaměřit. Aha, to by mohla být ta, jak jsem s ní na univerzitě chodil na kurz němčiny. Jak ona se jen jmenovala? Lucka? Linda? Ne, Lenka, ano, určitě Lenka. Ale je to vůbec ona? Ve škole jsem se bavil tím, že místo "der, die, das" jsem jí koukal do výstřihu, ale tady sedí cudně zahalená. A navíc to už je skoro dvacet let, co jsme se viděli naposled. Ale vždyť je to jedno, stejně bych jí nanejvýš pozdravil, já se znám. A zítra ráno letím do Londýna, ach jo. Promiňte prosím, začal jsem nesměle, když zůstala u svého stolku sama a já se kolem něj vracel ze záchodu, nejste náhodou Lenka, se kterou jsem někdy v roce 1998 chodil na univerzitě na němčinu? Sjela mne rychlým hodnotícím, ale ne zlým pohledem. Teď už mi bylo jasné, že je to ona. Ty oči a mírně našpulené rty se za ty roky nezměnily. Petr? Petr eee, usmála se, promiň, celé jméno jsem fakt zapomněla, ale ano, jsem to já. Petr Hanš, připomněl jsem se, nechci tě zdržovat nebo obtěžovat, jen jsem tě chtěl pozdravit, vidím, že tu máte dámskou jízdu. No jo, máme tu blondie sraz asi po sto letech, to jsou kolegyně z mé bývalé práce, potvory modelky o patnáct let mladší, naoko kysele se ušklíbla Lenka, teď se šly na záchod přepudrovat, Barbíny jedny. O patnáct let? Vypadáte jak čerstvé maturantky z gymplu, pokusil jsem se o trapný kompliment a hlavou mi projelo, že bych měl brzdit, že mám doma letenku do toho Londýna a v jedenáct hodin musím být na letišti. Kecáš, usadila mne Lenka, ale nedáme si aspoň drink, když jsme se takhle náhodou potkali? Já piju curracao, hmm? Při pohledu na modrou tekutinu ve sklence na jejím stolku se mi neudělalo nejlépe, ale přesto jsem mrknul na servírku a objednal - Lence ten modrý nesmysl a sobě jen nealkoholický sekt. Jsem tu autem, řekl jsem omluvně, když jsme si přiťukli na to nenadálé setkání. Pak jsme krátkou chvíli povídali. Vyrušila nás servírka: Pane, máte u vedlejšího stolu nějaké papíry a počítač! Omluvil jsem se Lence a šel jsem si své věci uklidit. Byl jsem zpět za chvilku. Kde jsou tvé kamarádky? zeptal jsem se Lenky, nepřekážím jim? To ne, ty jsou někde za rohem a hodnotí tě, smála se Lenka, až se vrátí, tak tě pomluvíme. Tak snad úplně nepropadnu, ušklíbl jsem se. No, šance tu vždycky je, odpověděla Lenka. |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Středočeský 
Moravskoslezský 
Pardubický Náš TIP!  |
