|
Uživatelské deníky - Kapitola 01 
Probudila mne zima. Pootevřel jsem oči a v přítmí přímo před sebou jsem nezahlédl nic než zdánlivě nekonečnou hrubou betonovou podlahu.
Mozek začal pomalu tuto informaci, ale rázem byl přerušen bolestí, která mi zničehožnic projela celou hlavou. A pak znovu. Jako kdybych celý večer pil špatné víno. Co to je? Já přece musím na letadlo do Londýna, došlo mi. Vždyť jsem večer pil jen ten nealkoholický sekt. S tou Lenkou, pomalu jsem se rozpomínal na předešlé události. Hlava pracovala pomalu paralyzována zvláštní nepříjemnou bolestí podobnou té, co jsem znal z občasných ranních kocovin. Chlad projížděl celým mým tělem. Tlak hrubé tvrdé betonové podlahy jsem vnímal nejen na tváři, ale postupně po celém těle. To jako ležím nahý někde na zemi na betonu? problesklo mi hlavou. Otevřel jsem oči úplně a zjistil jsem, že je to skutečně tak. Ležel jsem nahý nejspíš uprostřed velké místnosti, jejíž zdi jsem neviděl. Trochu denního světla přivádělo malé okénko ve stropě. Snadno mi došlo, že jsem na nějakém v tuto chvíli neznámém místě. Vzepřel jsem se o paže a pokoušel se vstát. Šlo to tedy dost pomalu jako kdybych vážil snad tunu. Hlava bolela. Nakonec jsem vstal a protáhl se. Tělo začínalo normálně pracovat, ale hlava se tedy jakékoli rozumné činnosti vzpírala. Kde to sakra jsem? Udělal jsem pár kroků podvědomě k místu, odkud ze stropu přicházelo okénkem denní světlo. Došel jsem až pod okno. Bylo velmi vysoko, ale společně s jasným denním světlem z něj na mou tvář dopadlo i sluneční teplo a čerstvý závan čerstvého a zvláště příjemného voňavého vzduchu. Jakoby od moře, napadlo mne. To je ale blbost, vždyť jsem v Praze. Tedy snad, asi. Pořád nevím, kde jsem. Udělal jsem ještě pár rázných kroků směrem do tmy, kam už nedopadalo světlo ze stropního okna. Najednou mým rozkrokem projela nečekaně prudká tupá bolest. Zařval jsem a padl zpět na tu betonovou podlahu. Ucítil jsem, že mne nějaká síla za moje varlata stáhla o kus zpět. Když dozněl můj výkřik úleku a bolesti, uslyšel jsem ještě jiný zvuk v povzdálí. Siréna, alarm. Insktivně jsem se oběma rukama chytil za varlata. Po hmatu jsem zjistil, že kolem nich je obmotán nějaký provaz či lanko, který teď byl téměř napnutý. Odplížil jsem se o pár decimetrů zpět a napnutí provazu povolilo. A s ním i trochu ta bolest, kterou zná každý chlap. Siréna v povzdálí stále zněla a byla umocňována bolestí mé hlavy. Trvalo to snad pět či deset minut. Pak utichla a s ní jakoby přestala bolet i hlava. Ale to jen na chvilku. Potom se ozval ohlušující skřípot. Jako když brzdí vlak nebo jako když se otevírají stará železná vrata. To bolest mé hlavy znovu probudilo. Co se to sakra děje? Posadil jsem se. Za mými zády se najednou rozjasnilo a do místnosti prudce vstoupilo ostré denní světlo. Osvítilo celý prostor kolem mě, ale kromě holých šedých zdí a už známé betonové podlahy neukázalo nic nového. Prudce jsem se otočil. Celá část místnosti za mnou se otevřela a v oslňujícím světle stály daleko vzadu siluety dvou postav. Už je vzhůru, promluvila ženským hlasem jedna ze siluet. Jdeme pro něj, zareagova druhá ze siluet. Také žena. Směrem ke mně se začalo ozývat rytmické ťukání dámských podpatků. Celkem milý zvuk pro každého muže. Pro mne ale v tuto chvíli ne. Stále jsem neměl nejmenší tušení, kde jsem a co se vlastně děje. Otočil jsem se v sedě směrem k přicházejícím. Napadlo mne, že bych se snad mohl postavit, ale uvědomil jsem si, že jsem nahý. Provaz uvázaný kolem mých varlat se mírně škubal. Všiml jsem si, že jedna z přicházejících žen namotává provaz vedoucí od mého rozkroku na jakousi cívku. No, zůstanu raději sedět. Moje oči už zatím přivykly světlu a postavy, které směřovaly ke mně, byly již tak blízko, že jsem si je mohl prohlédnout. Byly to dvě vysoké štíhlé dívky. Obě měly modré riflové kraťasy snad ani ne do čtvrtiny stehen. Červený top, v němž se rytmicky pohupovala ňadra zjevně bez podprsenky, vysoko nad bříškem. Dlouhé tmavé vlasy vzadu nejspíš svázané do copu. A na nohou tmavé děrované vysoké špičaté boty na podpatcích, které vydávaly ten pravidelný zvuk. Takové dvě napodobeniny Lary Croft dalo by se říct. Vypadaly jako dvojčata. Až na to, že jedna v ruce držela to klubko s provazem uvázaným k mým varlatům a druhá významně poklepávala obuškem po dlani druhé ruky. Zastavily se asi dva metry přede mnou. Vstaň, řekla ta s obuškem. Ale mně se sedí dobře, pousmál jsem se, i když jsem tušil, že to asi není úplně správná odpověď. Vstaň, chcípáku, řekla už daleko důrazněji a hlasitěji znovu ta s obuškem a loktem lehce šťouchla do kolegyně. > Pokračování na ... |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Náš TIP!  |
