|
Uživatelské deníky - Kapitola 07 
Opustili jsme místnost tmavou málo osvětlenou chodbou. Na jejím konci byly dveře. Karin je otevřela. Do očí nás udeřilo světlo krásného slunečního dne, zpěv ptáků a lehký teplý vítr. Ocitli jsme se na ulici Atsikany.
Rozhlédl jsem se. Uprostřed ulice byla široká silnice předělená žlutou přerušovanou čárou. Na silnici však žádný velký provoz nebyl. Za tu chvíli, co jsme stáli ve dveřích domu, ze kterého jsme vyšli, projely asi tři vozy. Dva z toho byly policejní. Silnice byla z obou stran lemována bíle vydlážděnými chodníky. Po nich spěchalo tam či zpět několik lidí – většinou ženy a také pár mužů v oranžových vestách. Ulice byla z obou stran obklopena zářivě bílými budovami, které ale nebyly vyšší než dvě tři poschodí. Půjdeme tam nahoru, řekla Karin a hlavou pokynula směrem do malého kopce. Po levé straně ulice zdvihající se k tomu místu se tyčil výrazně vysoký, snad desetiposchoďový dům. Vykročili jsme. Karin měla pravdu v tom, že ačkoliv jsme míjeli řadu žen, žádná z nich se nijak nepozastavovala nad tím, že jsem veden za pouta policistkou a hlavně že jsem nahý. Zřejmě bylo něco takového v Atsikaně běžným výjevem. Přestože jsem se bez oblečení cítil podivně, bylo určitě příjemné, jak teplý vítr narážel do mého nahého těla. Ten vysoký dům tam vzadu je bytový dům, řekla Karin a opět ukázala tím směrem. Apartmány žen jsou většinou orientovány směrem na Long Beach, to je hlavní pláž Atsikany. Pokoje mužů mají okna většinou sem do ulice s výhledem dál na Dark Forest. Myslím, že to tak bude i u tvého pokoje. Aha, Dark Forest jsem asi viděl z okna pokoje, kde jsem se ráno probudil, řekl jsem se zájmem. To asi ano, potvrdila Karin. Dark Forest je původní prales ve vnitrozemí Atsikany. Prý to tu tak vypadalo všude, ale postupně prales ustupuje nové výstavbě. Přesto tvoří ale většinu území Atsikany. Za pralesem jsem viděl v dálce nějaké hory a snad i sopku, pokračoval jsem ve zjišťování geografických podmínek Atsikany. Co je to za hory, prosím? Jmenuje se to Vysočina, odpověděla Karin. Lemuje celé severní pobřeží Atsikanz. Nejvyšší vrchol je Erector – to je ta sopka, o které mluvíš. Všichni v Atsikaně věříme, že snad není aktivní. Zajímavé, řekl jsem. Naše další cesta směrem k bytovému domu už ubíhala v tichosti. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale upřímně řečeno jsem neviděl nic zvláštního. Zajímavá byla jen budova s označením SHOPPING & SERVICE HOUSE stojící naproti bytovému domu, ke kterému jsme přicházeli. Před vchodem do domu mi Karin sundala pouta. Jsem volný? zeptal jsem se. Relativně ano, pousmála se. Ale jsi v Atsikaně, jsi muž a jsi kategorie dva. Už nikdy nebudeš úplně volný, tak jak to znáš z Reality. Teď si otevři dveře, řekla dále a ukázala mi na černou lesklou desku vedle širokých prosklených dveří. Přilož tam náramek, upřesnila. Udělal jsem to a skleněné dveře se před námi otevřely. Vstoupili jsme do velké příjemně klimatizované haly. Tvůj pokoj má číslo 20009, řekla Karin. Takže jsi ve druhém poschodí. Pojďme k výtahům. Výtah se otevíral stejným způsobem jako dveře do domu. Na ovládacím panelu Karin stiskla dvojku. Souvisí nějak číslo poschodí s mou chovnou kategorií, slečno Karin? zeptal jsem se, protože mi to připadalo logické. Nemyslím si, to je asi spíš náhoda, odpověděla. Prostě bylo volno ve druhém poschodí, tak jsi tam dostal pokoj. Chodba od výtahu připomínala řadu dalších chodeb, které jsem už v Atsikaně viděl. Úzká, tmavá, osvětlená několika stropními světly. Narozdíl od těch jiných chodeb zde však proudil příjemně chladný vzduch. Přistoupili jsme ke dveřím s číslem 20009. Otevři, vyzvala mne Karin. Přiložil jsem svůj náramek na podobnou černou lesklou desku, jaká byla i u vchodových dveří do domu. Ozvalo se tiché cvaknutí. Vzal jsem za kliku a vstoupili jsme dovnitř. Přivítala nás malá chodbička s vestavěnou skříní, asi šatní. Naším vstupem se zde rozsvítilo příjemné světlo. Naproti šatní skříni byly otevřené dveře – bylo vidět, že vedou do koupelny a na záchod. Přímo proti nám bylo přes celou stěnu pokoje velké okno. Karin měla pravdu – vedlo do ulice. Byly vidět budovy na protější straně a za nimi zástup zelených palem. Naproti oknu byla malá kuchyňská linka. Pokoj byl zařízen velmi jednoduše – stůl se dvěma židlemi, noční stolek, postel, konferenční stolek, dvě křesílka. Jako hotel, utrousil jsem. Na hotelu jsi většinou jen krátce, odpověděla Karin. Tady budeš žít asi pořád, pokud neuděláš nějaký problém a nepřesuneme tě na společný pokoj. Tam žije I mnoho mužů pohromadě, žádné soukromí. Tak na to mysli. Pokud se nepletu, tak máš teď osobní volno. Užij si ho jak chceš, pokračovala potom Karin. Budeš-li se chovat slušně a podle pravidel Atsikany, můžeš tu zatít celkem bezstarostný život. Sbohem. Otočila se a bez dalších slov odešla z pokoje. Dveře se za ní tiše zavřely a současně ustal i klapot jejich podpatků, který až dosud provázel každý její krok. Zůstal jsem stát sám uprostřed místnosti, která se podle všeho měla stát mým novým domovem. Vnímal jsem, že ačkoliv je venku velké teplo, v místnosti bylo zřejmě díky klimatizaci příjemně. Napadlo mne, že bych se měl po pokoji porozhlédnout. Už jen proto, že jsem neměl vůbec nic na sobě a asi by bylo dobré to změnit. V šatní skříni jsem objevil úhledně srovnané hromádky oblečení. Bylo tu několik sad spodního prádla, několik košil a triček, nějaké kraťasy a dokonce světlý lehký oblek. A několikery boty. V lednici jsem objevil řadu čistě bílých kelímků, krabiček a dalších obalů. Žádné barevné a líbivé designy. Vše bylo střídmě zabaleno v neutrální bílé barvě s popisem, co v tom kterém obalu najdu. Mléko, jogurt, sýr, salám a pak snad i předvařená jídla. Přistoupil jsem k oknu a chvíli se díval na ulici pod sebou. Opravdu nebyla nijak zvlášť živá. Aut zde projíždělo minimum, sem tam přejel malý motocykl. Lidé zde většinou chodili pěšky po chodnících. Většina chodců byly ženy a i při letmém pohledu to byly většinou mladé ženy letně oblečené. Mezi nimi bylo občas vidět mužské postavy, které se těm ženským jakoby záměrně a již zdálky vyhýbaly. Na nočním stolku stál šedý telefon. Mohu zavolat Paule, vzpomněl jsem si. Sedl jsem si na okraj postele a na tlačítcích telefonu vyťukal její číslo. 3254, tak. Mým tělem projelo příjemné vzrušení. Vždyť já si jdu vlastně domlouvat rande s dívkou, která mne jako první v Atsikaně vykouřila a vyhonila. Ze sluchátka se ozval umělý ženský hlas: Stav vašeho konta nedovoluje službu poskytnout. Máte k dispozici nula Unitů. Sakra, ulevil jsem si polohlasem. Jsem na nule! Položil jsem sluchátko a podíval se na náramek. Ukazovaly čas 19.15 hodin večer. 10 Unitů se mi připočte až o půlnoci, tak to říkala Karin. Hmm, tak tedy Paulu zavolám až zítra, pomyslel jsem si. Šel jsem znovu prozkoumat oblečení v šatní skříni. Byly to opravdu střídmé modely, trička byla bílá, bez vzoru, bez potisku. To samé se týkalo prádla i košil. Jednoduché oblečení. Ale alespoň nebudu nahý. Z dalšího prohlížení mé garderóby mne vyrušil zvonek. Nejprve jsem myslel, že je to zvonek u dveří. Ale po druhém třetím zazvonění jsem pochopil, že je to telefon. Přiskočil jsem k němu a zvedl ho. Petr? ozval se na druhé straně známý hlas. Ehm, ano, odpověděl jsem. Tady Karin, pokračoval hlas. Něco jsem ti zapomněla říct. Ihned se obleč a přijď za mnou do mého apartmá. Desáté podlaží, číslo apartmá 10018. Hned! Ano prosím, slečno Karin, hlesl jsem, ale to už zřejmě volající neslyšela. Hlavou mi proběhlo, že jsem patrně dokonale sledován. Zřejmě si Karin zjistila, že první věc, kterou jsem udělal v novém bydlišti, byl telefonát. Ten se ale neuskutečnil. Sakra, řekl jsem opět, to bude asi malér. Nicméně jsem se rozhodl, že příkaz uposlechnu. V šatní skříni jsem si vybral pohodlně vypadající světlé kalhoty, k tomu světlou košili, světlé boty. Při pohledu do zrcadla na vnitřní straně dveří skříně jsem musel konstatovat, že vypadám jako lékař. Opustil jsem svůj pokoj a vydal se směrem k výtahům. Výtah jsem přivolal přiložením náramku a v kabině zvolil desáté podlaží. Vystoupil jsem z výtahu. Chodba v desátém patře vypadal úplně jinak než ta, v níž jsem měl svůj pokoj. Byla plná světla, na podlaze byl krásný měkký koberec. Vzduchem se linula příjemná svěží vůně. Vykročil jsem směrem, kde jsem tušil apartmá 10018. Stop! uslyšel jsem za sebou přísný ženský hlas. Zastav se a pomalu se otoč směrem ke mně! Neměl jsem důvod neuposlechnout. Pomalu jsem se otočil a stanul jsem tváří v tvář dvěma policistkám, které na mne mířily pistolemi. Co děláš v ženském patře, zmetku? zeptala se jedna z nich. Ukaž náramek, hned! A pokynula své kolegyni, která vykročila směrem k mé natažené levé paži. Je to dvojka, řekla policistka, když si přičetla údaje z mého náramku. Dobře, řekla druhá z dívek a sklopila ruku se zbraní. Ale co tu děláš? Před chvílí mi volala slečna Karin, abych se ihned dostavil do jejího apartmá číslo 10018, řekl jsem podle pravdy. Dívky se na sebe podívaly. To je ten nový, zašeptala jedna z nich. Aha, dobře, slečna Karin, řekla potom nahlas. Její apartmá je tam skoro na konci chodby. Můžeš pokračovat. Děkuji, slečny, řekl jsem zdvořile a vykročil jsem určeným směrem. Ten to má spočítané, zaslechl jsem ještě hlas jedné z dívek. > Pokračování na ... 007cz.html |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Liberecký 
Středočeský 
Pardubický 
Středočeský Náš TIP!  |
