|
Uživatelské deníky - Kapitola 08 
Probudil jsem až ráno. Přistoupil jsem k oknu a teprve teď si uvědomil, že dovnitř nepronikal vůbec žádný
zvuk z ulice ani z nedalekého pralesa, který začínal za domy naproti. Na jazyku jsem měl pořád ještě chuť klína policistky Karin a její šťávu jsem cítil i ze svých rukou a prstů. Nebylo to nepříjemné, ale chtěl jsem se této vzpomínky na včerejší večer nějak zbavit. Než jsem se stačil svléknout a dát si sprchu, zazvonil zvonek u dveří. Uvědomil jsem si další drobnou nepříjemnost – vchodové dveře do mého pokoje nebyly opatřeny žádným kukátkem, abych se podíval, kdo na mne zvoní. Nezbývalo než se tvářit, že nejsem doma a nebo naopak otevřít. Rozhodl jsem se pro druhou variantu. Za dveřmi stál sympatický muž v světle modré kombinéze. Mohl být tak o pět či deset let mladší než já. Ahoj, pozdravil jsem ho přátelsky a uvědomi si, že je to první chlap, se kterým se v Atsikaně setkávám tváří v tvář. U těch několika mužů, které jsem potkal cestou z policejní stanice do mého pokoje, či u čističů nebo těch tří zastřelených na Wild Beach, se o setkání v pravém smyslu opravdu nedalo hovořit. Dobré ráno, pane, odpověděl ten muž a jeho oči se jakoby dívaly skrze mne. Pokojová služba druhého patra, prosím. Mohu vám nabídnout čerstvé pečivo nebo nějaké jiné jídlo? Nebo snad dnešní noviny? Nemáte nějaké prádlo na výměnu? Chvíli jsem se na něj nechápavě díval. Ahoj, já jsem Petr, řekl jsem a chtěl jsem mu podat ruku. Mírně ustoupil. Mohu vám prosím nabídnout čerstvé pečivo nebo nějaké jiné jídlo? Nebo snad dnešní noviny? Nemáte nějaké prádlo na výměnu? opakoval ten muž. Napadlo mne, že bych tedy mohl vyměnit oblečení, které mi včera poněkud poničila slečna Karin. Ano, ano, mohl bych poprosit o výměnu této košile a celého tohoto světlého obleku? požádal jsem. Jistě, pane, vzal ode mne pomačkanou hromadu prádla, otočil se ke svému vozíku, se kterým stál před mými dveřmi a začal na něm cosi hledat. Na zátylku měl upevněnu tabulku s číslem čtyři. Čtyřka, mozkové korekce, napadlo mne. Prosím, pane, vaše čisté oblečení, prosím, podal mi za chvíli úhledně složené nové oblečení. Tak snad ještě nějaké pečivo a dnešní noviny, prosím, požádal jsem. Jistě, hned to bude, otočil se muž opět k vozíku. Strojově, jako robot. Jak se jmenuješ, kamaráde, zeptal jsem se znovu přátelsky, když mi podal papírový sáček s pečivem a výtisk ATSIKANA TODAY. Na tuto otázku neznám odpověď, řekl stejným tónem hlasu, kterým mi před chvílí nabízel jídlo, noviny a výměnu prádla. Bude to všechno, pane? zeptal se za chvíli a jeho oči bez jediného mrknutí hleděly kamsi za mne. Ano, děkuji, řekl jsem. Vlastně ještě moment – tento servis je tady na tomto patře běžný takhle ráno? Samozřejmě pane, všichni muži bydlící na tomto patře s kategorií tři a vyšší mají nárok na tuto pokojovou službu, prosím, odpověděl. Aha, děkuji, řekl jsem s mírným údivem v hlase. To by tedy bylo všechno, děkuji. Přeji vám úspěšný den, pane, řekl ten podivný člověk, otočil se zase ke svému vozíku plnému vonících sáčků s pečivem, hromádek s novinami a vyžehleným prádlem a odjížděl od mých dveří dále po chodbě. Uff, řekl jsem, když jsem zavřel dveře a s novinami a třemi voňavými bagetami si sedl do malého křesílka. Mozkové korekce, takhle to asi vypadá. Jinak ten chlap ale vypadal docela normálně. Napadlo mne, že nějakou takovou práci by třeba mohli dělat lidé s nějakou duševní poruchou. Ale ti by se asi do Atsikany ani nedostali. Ne, tenhle člověk byl prostě naprogramovaný, aby uměl dělat jen tuto práci. Uvědomuje si vůbec, že je jen nástroj či spíše stroj? Že snad ani není lidská bytost? Docela rád bych se v tomto úsudku mýlil, ale jak jsem poznal dění v Atsikaně, myslím, že jsem měl bohužel pravdu. Po malé snídani a velké sprše, která z mého těla a také z úst a z jazyka zahnala vůni a chuť nenasytné policistiky Karin, jsem si prohlédl noviny. Tentokrát jsem v nich nenašel žádné šokující fotografie nebo zprávy. Psalo se tam hlavně o včerejším volejbalovém utkání, kde vyhrál Žlutý tým. Dál jsem se dočetl, že Vládkyně zvažuje, že přivede na svět další dvě až tři dcery a že čtenáři budou informování o průběhu těhotenství. To tedy znělo zajímavě, ale v tuto chvíli stejně nebyl v blízkosti nikdo, kdo by mi to vysvětlil. Paula! vzpomněl jsem si za chvíli. Vždyť bych konečně mohl zavolat tu hezkou mladou slečnu a smluvit si s ní regulérní rande a třeba také sex. Podíval jsem se na svůj náramek a stiskl tlačítko na něm. Náramek mi sdělil, že mám skutečně k dispozici 10 Unitů. Přežil jsem půlnoc a tím jsem si vydělal, pousmál jsem se mírně kysele. > Pokračování na ... 008cz.html |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Náš TIP!  |
