|
Uživatelské deníky - Kapitola 09 
Nakonec se ukázalo, že najít kavárnu nebude takový problém. Jak říkala
Paula, byla jen pár kroků od domu, kde jsem bydlel. V nízkých dvoupatrových bílých domech lemujících hlavní třídu. Nějaký okázalý vývěsní štít chyběl. Ale na dveřích vedoucích dovnitř byl nápis KAVÁRNA U JULIE nepřehlédnutelný. Nechtěl jsem dělat hned zpočátku problém a chodit dovnitř. Paula mi přece říkala, že vstup je primárně pro ženy. Podíval jsem se na náramek. Hodiny ukazovaly za dvě minuty tři hodiny odpoledne. Dlažba chodníku a jistě i silnice hlavní třídy byly rozpáleny zářivým sluncem, které Atsikanu zalévalo určitě od časného rána až do večera. Zkontroloval jsem malou kytičku, kterou jsem pro Paulu přinesl. Teplo těm květinám nedělalo dobře, určitě by daly přednost umístění do vázy. Ale snad ještě chvíli vydrží. Přemýšlel jsem, o čem budu s Paulou mluvit. Napadlo mne, že bych ji mohl požádat, aby mne provedla ostrovem, takový malý výlet. Pokud jsem správně pochopil, je možné si v obchodním centru zapůjčit různé věci. Co kdyby bylo možné si tam vypůjčit i auto? Nebo alespoň malý motocykl? Z uvažování mne přerušil klapot dámských podpatků. Příjemné vyrušení. Podíval jsem se směrem, odkud zvuk přicházel. Na chodníku přicházela krásná dívka v úzkých červených mišatech v červených lodičkách. Už z dálky se zářivě usmívala a bylo znát, že si dává záležet na každém kroku. Její dlouhé tmavé vlasy s každým krokem lehce vlály kolem. Přišla až ke mně. Musím říct, že jsem byl okouzlen a zároveň jsem si uvědomoval, že tato bohyně mi před několika dny neuvěřitelným způsobem odebrala moje sperma. Dobrý den, slečno Paulo, řekl jsem s úsměvem. Vidím, že červená je vaše oblíbená barva. Vzpomněl jsem si na její sexy plavky při mé lékařské prohlídce. Ahoj, usmála se ještě zářivěji Paula. Mohu prosím říct, že vám to nesmírně sluší? řekl jsem opatrně. Můžeš to říct, odpověděla. Mně se lichotky líbí, ale neříkej to příliš nahlas. Něco jsem vám přinesl, řekl jsem tiše a podal Paule malou pestrou kytičku. Hmm, usmála se Paula a zůstala zároveň trošku v rozpacích. Květiny? To je ale opravdu krásné, opravdu. Víš, jak dlouho jsem nedostala květiny? Od muže? Moc dlouho. Tak to jsem rád, že máte radost, usmál jsem se. Půjdeme si sednout dovnitř? zeptala se Paula, umírám chutí na dobrou kávu a potřebuji se trochu ochladit. Julie má uvnitř klimatizaci. Pojďme, řekl jsem. I když mi to bylo trošku nepříjemné, nechal jsem Paulu vstoupit do kavárny jako první. Kavárna byla malá místnost se sotva pěti šesti stolky pro tři lidi. U zdi byl malý barový pult a za ním stála s mírně nepřítomným výrazem plnoštíhlejší žena. Ahoj Julie, zamávala hned ode dveří Paula. Prosím Tě, dáme si dvě ledové kávy, díky! Julie najednou ožila, zamávala Paule na pozdrav a zároveň přikývla, že objednávce rozumí. Myslel jsem, že takové služby v Atsikaně poskytují jedině muži, že ženy se tu hlavně baví, řekl jsem s otázkou v hlase, když jsme si s Paulou sedli ke stolku co nejdál od vchodu i od baru. Ne, ne, tak to není, usmála se Paula. Víš, ženy tady v Atsikaně mohou dělat, co je baví. Mně baví být zdravotní sestra. Julie si tu chtěla otevřít malou kavárnu nebo bistro. Jiné ženy se chtějí jen celé dny válet na pláži. Jiné zase chtějí celé dny souložit s urostlými muži. Jiné zase baví dělat práci lékařky či policistky. V tom je Atsikana úžasná. Ale není to úplná anarchie, to si nemysli. Všechno tu má svůj řád. Přikývl jsem. Zase jsem se dozvěděl o tomto neuvěřitelném ostrovu víc. A co tu vlastně budeš dělat ty? zeptala se Paula. Jsi v kategorii dva, takže tu určitě nejsi na odvoz popelnic nebo na neustálé souložení. To ne, ušklíbl jsem se. V Realitě jsem dělal ajťáka, něco podobného bych měl dělat i tady. Nastupuji ale až pozítří. Ani vlastně nevím, kde budu pracovat. Ajťáka? zeptala se Paula. To jako něco s počítači? No, ano, usmál jsem se mírně ironicky. Aha, řekla Paula. A kolik jsi tu v Atsikaně už viděl počítačů? Jsi tu sice jen krátce, ale byl jsi určitě už u advokátky, na zdravotní prohlídce, třeba ses prošel i tady po ulici. Viděl jsi nějaké počítače? Zarazil jsem se. Ta mladá kráska má pravdu. Počítač jsem tu opravdu neviděl ani jeden. Mobilní telefony tu také nemají, takže ani počítače? Máte pravdu, počítače jsem tu neviděl, řekl jsem. Tak vidíš, usmála se Paula. Jediné místo, kde najdeš počítače, jako je znáš z Reality, je palác Vládkyně. Budeš tedy nejspíše pracovat tam, to je můj názor. A co tohle, to není počítač? zeptal jsem se a ukázal Paule svůj náramek. Ano, náramky mužů jsou řízeny počítačem, řekla Paula. To je samozřejmě pravda, ale ty počítače jsou jedině v paláci. Jinde v Atsikaně neexistují. Vy máte také nějaký náramek, slečno Paulo? zeptal jsem se. Ženy náramky nenosí. Nebo přesněji řečeno ne takové, jako muži. Máme své identifikační karty, těmi si můžeme odemykat své dveře, vydávat Unity a tak. Nejsme sledované na každém kroku jako muži. Ženy zde v Atsikaně jsou svobodné, muži ne. Ale to už jsi asi poznal, že? Ano, to už jsem poznal, řekl jsem. Julie přinesla dvě číše s ledovou kávou. Byla opravdu výborná a úžasně osvěžující. Byl jsi v Realitě ženatý? zeptala se Paula. Ta otázka mne trochu překvapila. Nečekal jsem, že se na něco takového zeptá vlastně hned na začátku naší schůzky. A kdybych byl, co by to tady znamenalo, slečno? řekl jsem. Mohu vám odpovědět cokoliv, stejně je to jedno. To máš pravdu, řekla pobaveně Paula. Jenže ty mi určitě nebudeš lhát, i když o nic nejde. Tak pověz, byl jsi v Realitě ženatý? Nebyl jsem nikdy ženatý, vzdychl jsem. Žil jsem v jednom dlouhodobém vztahu, ale ten se mi rozpadl. Kvůli mé práci. Neměl jsem na rodinu času. Na rodinu? Měli jste dítě? Ano, jednu holčičku, řekl jsem. Teď už je to velká slečna. Hmm, udělala Paula. A pak? Nějaké známosti? Tak ano, měl jsem několik známostí, ale to nemělo dlouhého trvání. Takže pak dívky na sex na jednu noc? ptala se dál Paula. To ani ne, odpověděl jsem. Vidíš, já si myslela, že muži v tvém věku se rádi setkávají s mladými dívkami jen kvůli sexu. Jednou či dvakrát a pak už je nechtěji vidět. Někteří možná ano, já jsem byl spíš pro dlouhodobější vztahy, řekl jsem. Láska na jednu noc není nic pro mne, to raději nic. Vidím, že ti to téma není příjemné, řekla Paula. Dobře, už se ptát nebudu. A mohu se tedy na něco zeptat já? zeptal jsem se. Chceš se ptát na to, s kolika muži jsem něco měla? Od kolika let nejsem panna? usmála se Paula. Ne, ne, řekl jsem rychle, to by mne snad ani nenapadlo. Proč myslíte, že bych se měl ptát právě na toto. Někteří muži v tvém věku, se kterými jsem mluvila zde v Atsikaně, ale i dříve v Realitě, se mne na tohle často ptali, řekla Paula. Nevím proč a ty otázky mi nebyly příjemné. Ty se mne na to ptát nebudeš, viď? Když si to nebudete přát, určitě se ptát nebudu. Tak dobře, zasmála se Paula. Ale o čem se budeme bavit? O vztazích si povídat necheš ani ty ani já. Tak třeba o počasí? pokusil jsem se o vtip. To budeme rychle hotoví, řekla Paula. Tady je pořád teplo a krásně. Snad jen těch pár týdnů na konci roku, to je období dešťů a je chladno. Ale to netrvá dlouho. Víte, slečno Paulo, začal jsem pomalu, říkal jsem si, zda byste mi nechtěla udělat průvodkyni tady po ostrově. Vzali bychom si třeba auto nebo malý motocykl a objeli bychom si ostrov. Třeba zítra. Máte volno? Zítra? Zítra je přece seance s Vládkyní, podivila se Paula. Prosím? Co že zítra je? Jaká seance? zeptal jsem se. Aha, ty to vlastně neznáš. Každý týden se všechny ženy musí zúčastnit setkání s Vládkyní. Je to povinné. Koná se to vždy na velkém stadionu. Vládkyně k nám všem promlouvá a říká nám, co musíme vědět. A kdybyste tam nepřišla? zkusil jsem se zeptat. Nezlob se, to nechci riskovat. Sleduje se, kdo tam je. Omluveny jsou jen ženy, které jsou třeba nemocné nebo mají nějakou důležitou práci. Já tam jít musím. A co vám tam Vládkyně třeba říká? zeptal jsem se. O tom, jak je v Atsikaně krásně, přimhouřila oči Paula. O tom, jak se máme chovat k mužům, na co si máme dát pozor. Jak máme žít, z čeho se máme radovat, jak se máme chovat mezi sebou. O tom, že jedině Vládkyni vděčíme za to, že můžeme žít na tomto pohádkovém ostrově. A vy tomu věříte? zeptal jsem se. Ano, samozřejmě, proč bych tomu neměla věřit? Víte, slečno Paulo, pocházím z malé země v srdci Evropy. Jmenuje se to tam Česká republika, dříve Československo. Slyšela jste o tom někdy? Paula zavrtěla hlavou. Možná někdy letmo, připustila. Žili jsme tam spoustu let s takovou vládou. Říkali nám, co můžeme, co nesmíme, že za vše vděčíme určitým lidem a... Jen jsem mávnul rukou. Bylo vidět, že Paula tomu nerozumí. Nechme toho, řekl jsem za chvíli. Mohu vám ještě jednou říct, že vám to strašně sluší? Když jste mi předevčírem odebírala sperma, nenapadlo mne, že s vámi budu sedět na kávě. A vidíš, usmála se Paula, mne to napadlo. Mám slabost pro muže ve středním věku, jako jsi ty. A proč? Taková dívka by jistě neměla problém seznámit se s krásným mladým mužem. Vždy mne starší přitahovali. Umí se chovat. Řeknou kompliment. Přinesou květinu. Přinesou květinu? podivil jsem se. I tady v Atsikaně? Ne, tedy ne, vzdychla Paula. Tady jsi ty byl první, kdo mi přinesl květinu. A vlastně i první, kdo mi jen tak řekl, že mi to sluší. Proto jsem ti dala své telefonní číslo. Aha, řekl jsem a přemýšlel, jak by se to dalo využít. Můj penis měl poměrně jednoznačný názor a začínal v přítmí pod kavárenským stolkem tvrdnout. Sledoval jsem Paulina ňadra pod tenkou látkou červených šatů a díval se do jejích tmavých hlubokých očí. Vtom se stalo něco neuvěřitelného - jako ze špatného pornofilmu. Ucítil jsem Paulino bosé chodidlo, jak šmátrá v mém rozkroku. > Pokračování na ... 009cz.html |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Náš TIP!  |
