|
Uživatelské deníky - Třídní sraz 
„Lomikare, Lomikare, do roka a do dne“. Je zvláštní, že některé zásadní události v životě lidském se opakují právě v této paralele. Tak například Jiřík musel svému králi přivést zlatovlasou pannu do roka a do dne, v mnoha pohádkách a bajkách se praví: „kyž se rok s rokem sešel“, a dokonce pro Fausta si myslím sám Ďábel také přišel prvého dne po uplynutí jednoho roku.
No vidíte, a téměř po roce a dni se také uskutečnil náš další třídní sraz. Tentokráte to bylo třicet let poté, co jsme opustili brány naší více či méně milované školy ve Svatoslavově ulici. A nikdo z nás netušil, že to bude setkání opravdu Ďábelské... ZE ZLATÉHO DOLU JEŠTĚ HLOUBĚJI... Tak a už je to tady, blíží se třídní sraz a já opět trochu nervózně očekávám, co nového mi přinese a o co mě zase obere. Tentokrát jsem však lépe připraven. Jednak si kupodivu pamatuji dost dobře sraz loňský a druhak jsem se trochu aktivněji podílel na jeho uskutečnění. Když píšu trochu, vím, proč to dělám. Poučen z minula jsem se rozhodl vybrat místo konání, které by zaručovalo: a) rychlejší obsluhu b) větší soukromí c) snažší dostupnost centra d) a hlavně žádná zrcadla ti jež měli tu odvahu si přečíst můj minulý příspěvek ví o čem tady mluvím. Je totiž hrozné, dívat se o půlnoci do tváře zničeného člověka, jemuž alkohol dosti neurvale odhaluje jeho skutečný věk. Je ale ještě horší zjistit, že se díváte na svou tvář v zrcadle. Tedy žádná ostříbřená skla v dohledu sta mil!!! Vyzbrojen tímto manuálem jsem obrazil spousty barů dbaje aby zde byla dostatečná zásoba rozličných alkoholických nápojů (vždy jsem se na vlastní hrdlo přesvědčil), a odkud by bylo možno i ve stavu řekněme mírně přitroublém dojíti na nějaký ten prostředek MHD, zvaný „socka“. Tedy řeknu vám upřímně,že to nebyla práce jednoduchá a levná. Člověk by řekl, že je to snadné, ale najít podnik, u kterého bych si mohl zaškrtnout všechny požadavky jako splněné, je jako hledat zlato. A kde se nejlépe zlato hledá, tedy kromě říčního toku, kde je tak maximálně dostatek tekutin,a to ještě nealkoholických, no přece ve zlatém dole. Jakmile jsem zjistil, že něco takového existuje a že je to navíc pár stanic od metra Anděl, byl jsem téměř rozhodnut. Prostředí milé, salonky dostatečně hluboko pod úrovní zemského povrchu, obsluha ucházející, ceny příznivé. Salonků bylo dokonce více, takže když si chcete popovídat např. s Jitkou třeba o fotbale, můžete se na chvíli uchýlit do soukromí. Já sám jsem toho v průběhu večera několikrát využil, protože jsem si nebyl schopen zapamatovat recept na reveňový koláč od Žirafy. No a když jsem se ujistil, že zrcadla nemají ani na toaletách měl jsem jasno. Toto je místo hodné našeho setkání. Zaplatil jsem bukovné a bylo to. To je to mé trochu. To hlavní totiž samozřejmě opět zařídila třídní místopředsedkyně Martina. A tím hlavním jste vy. Setkání spolužáků po 30ti letech bez účasti spolužáků je totiž nuda, i když je to výročí kulaté jak chce. Konečně nadešel den Dé, hodina Há. Odjíždím z Anděla sockou těch několik stanic a stále se rozhlížím po okolních cestujících s nadějí, že budu moci zvolat: „ nazdar Pavle, popřípadě Petře, Jirko, Honzo nebo Gábino, ty ses vůbec nezměnil(la)!“ což měl být dostatečný důkaz to, že je poznávám. Jenže buď se mnou v tramvaji nikdo nejede, nebo se změnil natolik, že ho opravdu poznat nemohu. No nic, vystupuji a přecházím rušnou ulici k místu shledání. Podchod jsem nepoužil, neboť jsem dostatečně střízliv, abych vyhodnotil situaci. Vytahuji fotoaparát a využívám posledního světla k pořízení snímku restaurace Zlatý důl zvenku. Vcházím dovnitř vítán slovy barmana: „ na sraz tudy dolů“, buďto si mě pamatuje z obhlídky, nebo je to jasnovidec! V průběhu večera jsem zjistil, že tak vítal každého. Nechodil on nakonec s námi do třídy? Scházím po točitých schodech do útrob dolu. V první štole nenacházím nikoho, druhá je též prázdná, zato v té třetí se doluje ostošest. Přicházím tentokrát slabou půlhodinku po zahájení a přesto je zde již dost mě známých tváří. Poznávám Jitku (bývalou Červenkovou), Marcelu-Pištu (Hufovou), Sylvu (Kalenskou, uvidíme jak dnes dostojí svému jménu a jestli řádně zakalí), Honzu, Pavla a spoustu dalších. Vidíte, k čemu jsou takové srazy dobré, na prvním jsem si nevzpomněl ani na jedno jméno a dnes... Napočítávám celkem třináct hlav včetně mé a objednávám velcome drink- dvanáct vodek. Honza Mrvík-Píša je tu totiž autem a pije jen nealko. Že není sám zjišťuji, když přinesou objednané panáky a po přípitku všech na shledání mi jich ještě pět zbyde. No co, přišel jsem pozdě, mám co dohánět. Nutno podotknouti, že jsem to dohnal fakt dost rychle. Mezitím co probíhala čilá konverzace, ukazovaly se fotky atd, přicházeli ještě další opozdilci a tak se nakonec stalo, že nás nakonec sedělo či postávalo v jednu chvíli kolem stolu celkem dost kusů. Přesný počet vám sdělí zapisovatelka. Já to nějak nestíhal počítat, protože přítomní si pořád poposedávali a různě se přemisťovali, což sice mělo za následek právě to, že jsem je nemohl řádně sečíst, ale zase na druhou stranu jste o nic nepřišli, neboť jak jsme si přesedali, témata se opakovala, fotky dostávaly stále dokola stejný komentář a tak všichni nakonec slyšeli a viděli vše, co se ten večer probíralo. Bylo to skoro stejné, jako tehdy před třiceti lety ve třídě. Vytvořily se skupinky diskutující o dětech, módě, autech i fotbalu, prostě o životě a já věřím, že kdyby se ve třídě tenkrát také podával alkohol, bavilo by nás to tam stejně jako tady. Legrace jsme si užívali dosyta, byli jsme si stále bližší, zábrany odpadávaly a tak není divu, že došlo i na hromadnou tu......fotografii. Na tu chvilku nevzpomínám moc s úsměvem, ale ostatní se bavili přenáramně. Při focení nás totiž Petr Ballek začal aranžovat tak, abychom se mu všichni vešli do záběru. Já protože jsem prý menší na výšku než na šířku jsem byl donucen zaujmout horizontální polohu na stole, což už tak bylo dost skličující, načež pan fotograf prohlásil větu, která mě málem stála život: „ Roman musí mít hlavu na druhé straně..!“ Co se pak v příštích vteřinách dělo s mou hlavou si nepamatuje ani ona sama, natož pak ona rozjařená společnost, která vzala Petrův příkaz doslovně. Po několika vteřinách když jsem opět nabyl vědomí, byl jsem já požádán, abych udělal snímek sešlosti, tentokráte s Petrem. Ono totiž když někdo fotí a nemá samospoušť je nereálné, aby byl na té fotce sám zachycen, že? Chopě se tedy přístroje a vyzvavše zmíněného k zaujetí stejné pozice na stole, chystal jsem se mu oplatit příkoří na mě spáchané. Ale protože jsem dobrák od kosti a navíc mám rád všechny své spolužáky, neudělal jsem to. Dodnes by mne ale zajímalo, co by se stalo, kdybych pronesl: „ Petrovi není vidět koule“. Po focení už bylo jen co bys kamenem dohodil, pár panáků vypil, zaplatil a vypadl, k rozloučení s tímto pohostinným podnikem, který možná ještě někdy navštívíme. Při jeho opouštění mě na baru čekala prémie. Vysloužil jsem si ji tím, že jsem prý byl nejlepší v konzumaci vodek z naší malé společnosti. Fajn! Jen by tou prémií nemusela být právě velká vodka na účet podniku. BRRR. Nutno podotknout, že během večera nás trochu ubylo a tak jsem se venku na ulici ocitl mezi užším výběrem a společně s nimi řešil otázku co s načatým večerem. Úkol číslo jedna, přesunout se na stanici tramvaje, která by nás dopravila blíž epicentru noční zábavy. Podchod jsme nepoužili, neboť jsme dostatečně opilí, abychom si hráli na kaskadéry. Vyšlo to, neboť touto dobou již i silnice trochu osiřely. Překvapuje mne, že hned první tramvaják má pochopení a odváží nás přesně tam, kam jsme potřebovali. Mám ho rád. Až s odstupem času jsem zjistil, že na Anděl odtud jedou všechny tramvaje, zvolíte-li správný směr. Řekl mi to tramvaják. Nemám ho rád. Na Andělu došlo k dalšímu loučení s jedinci, kteří neskousli ostudu, kterou jsme dělali a dál tedy pokračovalo jen tvrdé jádro. Z dolu je možno klesnout níže už jen do pekla. Snad proto vedl osud naše kroky do ulice kde první na ráně byl Pekelný bar. Když jsme se ocitli v jeho chřtánu, probudil se v dívčích duších sám Belzebub, nebo co. V červeni pekla se jim podivně rozšiřovaly zorničky, na parketu v rytmu techna řádily jakoby v sobě měly Rarachy a byl bych přísahal, že jim z vlasů vykukovaly malinké růžky. Opravdu jsou to ty samé, co v devítce na rozlučkových diskotékách toporně hýbaly tělem na písně Kotvalda a Hložka? ...Každopádně konec už mám nějak rozmazaný. Ještě si pamatuji, že pár spolužáků se sblížilo natolik, že už o sobě asi věděli všechno a tak se začali ochutnávat. Já už musím. Asi sám Bůh mi seslal Anděla, který mě vyvedl z pekla zpět na zemský povrch (z pekla vás dostanou totiž jedině andělé), a pak už jen cesta někam do garsonky, krátký spánek, po něm příjemné zjištění že jste se probudili v Praze a že vás tudíž taxi domů nebude stát zbytek výplaty. Doma jen dobré ranko miláčku, dávám si sprchu a uléhám do své milované postýlky. Musím se trochu vyspat. Večer totiž jedeme na rockový minifesťák. To víte, mladí jste jen jednou a musíte to využít beze zbytku. Usínám. Už se těším. Na ten fesťák a taky na příští sraz. Prý bude už začátkem září. To pro ty, kdož tentokrát nemohli. Propadám se do snu. Vidím červené oči svých spolužaček, chci si sáhnout jestli je mají pravé....ty rohy...... |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Ústecký 
Praha 
Praha 
Praha Náš TIP!  |
