|
Uživatelské deníky - Trest pro Barboru 
TREST PRO BARBORU
Jmenuji je Petr z Mladějova a narodil jsem se přesně před padesáti lety, léta páně 1230. Malé panství kolem hrádku Mladějov, rozlehlé lesy a několik vesnic, mi dovoluje trávit bezstarostný život. Byl jsem dvacet let ženatý, ale má žena, Kateřina, před několika lety nešťastně zemřela. Ovšem kuchařka Matylda a děvečka Barbora se starají o to, aby mé lože nevychladlo a čůrák zůstával stále tvrdý. Osud mi nedopřál potomka a dědice. Jsem ale stále při síle a snad se za léta co mi na světě zbývají se možná ještě ještě syna dočkám. Právě jsem se vrátil z projížďky po lese. Odvedl jsem koně do stáje a hledal svého štolbu Janka, aby se o něj postaral. Nebyl k nalezení, ale odněkud z dálky jsem zaslechl tlumené sténání a výkřiky. V rohu stáje na kupce sena klečela Barbora a za ní Janek. Držel jí za boky a tvrdě zezadu ojížděl její kundu. Barbora už teď přímo řvala rozkoší. Mohutné cecky jí plandaly a otíraly se o seno a Jankovo břicho naráželo na její prdel. Ten pohled se mi líbil, i ocas v kalhotách byl stejného názoru. Zároveň ve mně ale vzbudil žárlivost. Chytil jsem Janka za ramena a prudce ohodil stranou. Barboru jsem chytil za vlasy a přitáhl k sobě. „Tak mladého ocasu se ti zachtělo, ty čubko? To ti nestačí, že tě každý večer mrdá ten můj?“ Oči měla strachem rozevřené a neměla daleko k pláči. „Promiňte mi to, pane. Prosím vás snažně. Janek za nic nemůže, to já ho svedla. Ten jeho ocas….. Bylo to silnější než já“ Ohlédl jsem se. Janek ležel na seně stejně vyděšený jako Barbora. Jeho klacek byl skutečně velikosti dospělého hřebce. „Zasloužíte přísný trest,“ rozhodl jsem. „Ale já vás trestat nebudu, potrestáte se navzájem.“ Vedl jsem je po dlouhých tmavých schodech po podzemí hradu. Vedle sklepa jsem odemknul dveře do staré mučírny. Je tu už od dob mého otce, ale už dlouho zde nebyl slyšet nářek týraných nebožáků. Právo útrpné se na hradě už drahnou dobu nepraktikuje. V rohu stála dlouhá dřevěná lavice a od stropu visely na kladkách silné řetězy s okovy. To mi stačilo. Ukázal jsem na lavici a přikázal Jankovi aby na ulehl. Barbora mu k ní na můj příkaz připoutala zápěstí a kotníky. Podal jsem jí svůj jezdecký bičík. „Zmaluj mu zadek. Ať ho má pořádně rudý.“ Švihla, ale moc prudce. Janek nevydal ani hlásku. „Pořádně,“ zakřičel jsem. „Nebo ti mám snad pomoct?“ Rozmáchla se a druhá rána už byla o hodně silnější. Nevím, jestli měla strach z mého hněvu nebo se v tomto druhu trestu našla zalíbení, ale další a další rány dopadaly na Jankovy hýždě. Po každé ráně na nich vyskočil nový krvavý šrám. Janek skučel bolestí, ale Barbora nepřestávala. „To stačí,“ přikázal jsem. „Zkusíme něco nového. Připoutal jsem Janka za zápěstí ke dvěma visícím řetězům. Zatočil jsem kladkou, až se země dotýkaly jenom šičky jeho palců na nohách. Podal jsem Barboře slabý konopný provaz. „Svaž mu koule, ty děvko. Aby si příště rozmyslel mrdat čubku, která mu nepatří.“ Poslechla a pevně provaz utáhla několika uzly. Z polici jsem vzal jedno těžké kovové závaží a Barbora ho přivázala na volný konec provázku. Jankovy koule se začaly protahovat, až to vypadalo, že každou chvíli upadnou. Podal jsem další a po něm ještě třetí. To už janek řval bolestí jako poraněný kanec. „Teď mu ho strč do prdele,“ podal jsem Barboře bičík. „Ojeď ho, jako on šoustal tebe.“ Zarazila mu ho skoro až do střev. Janek se svíjel a škubal sebou, ale okovy ho nepustily. Smiloval jsem se až po několika minutách. Odpoutal jsem Janka, který se pomalu odplazil do kouta. Chrstnul jsem na něj džber ledové vody aby se probral. Budu ho ještě potřebovat. „A teď ty, couro,“ obrátil jsem se k Barboře. Neochotně a se strachem se nechala připoutat k řetězům stejně jako před chvílí Janek. „Vstaň, chvlíváku,“ otočil jsem se na něj. „Teď té děvce můžeš oplatit, co provedla tobě.“ Vzal do ruky můj bič a i když jsem mu v očích poznal, že se mu nechce, začal vyplácet Barbořinu prdel. Byl jsem vzrušený. Barbořin křik a pláč pomohl můj klacek postavit do pozoru. Sedl jsem si na kupu slámy, vzal ho do ruky sledoval jsem zoufalou plačící Barboru. Její vzdouvající se kozy i kundu, která se k mému překvapení začala lesknout kapkami šťávy. Dostal jsem nápad. Vedle na polici jsem spatřil velké železné svorky. Zarazil jsem Janka a svorky připnul Barboře na její velké bradavky. Potrápíme je jako Jankovy koule. Závaží její cecíky napínaly k prasknutí. Barbora třeštila oči a křičela jak v posledním tažení. Ale bylo mi to málo. V rohu jsem spatřil velký dřevěný ohoblovaný kůl. Povolil jsem trochu řetězy a nasadil ho kraj Barbořiny kundy. „To ne, pane. Prosím, vždyť mi jí roztrhnete.“ Ale to už jsem poručil Jankovi, aby jí chytnul ramena a pomalu tlačil dolů. Slyšel jsem, jak se její píča roztahuje a praská. Snad jí opravdu nenatrhnu. Ale ne, její chlupatá díra se zdála bezedná. Janek jí zvedal a znovu narážel na kůl, který znovu a znovu mizel v Barbořině trápené kundě. Zmítala sebou a křičela a její křik mě rozvášňoval stále víc. Nakonec jí hlava padla na prsa. A ze štěrbinky stékal na stehna proud žlutých chcanek. Osvěžil jsem Barboru vodou, aby se probrala. Teď je na řadě uspokojit můj tvrdý ocas. Řetězy jsem povolil ještě víc a nechal Barboru hluboce předklonit. Přistoupil jsem k ní zezadu a jedním tvrdým přírazem jsem vrazil ocas do kundy. Byla tak roztažená, že by se tam vešly hned dva. Ale pomalu se stahovala a za chvíli už mi ocas pevně svírala v sobě. V dlaních jsem jí drtil kozy a netrvalo dlouho a mé semeno už teklo z kundy po stehnech. Odpoutal jsem Barboru a oba dva milostivě propustil. „Až budeš chtít šoustat, zajeď si do města. Tam najdeš podobných čubek víc než dost,“ kázal jsem Jankovi. „A ty,“ ukázal jsem na Barboru, „si pamatuj, že do tvé kundy patří jen můj ocas.“ Usmála se. Té čubce se to snad nakonec líbilo….. (pokračování někdy příště) |
TOP amatéři uživatelé TOP uživatelé Více info zde
Středočeský 
Český Krumlov 
Košický 
Jihočeský Náš TIP!  |
