A lehl si do trávy a plakal. Tu se objevila liška. „Dobrý den,“ řekla. „Dobrý den,“ zdvořile odpověděl malý princ. Obrátil se, ale nic neviděl. „Jsem tady, pod jabloní…,“ řekl ten hlas. „Kdo jsi?“ zeptal se malý princ. „Jsi moc hezká…“ „Jsem liška,“ řekla liška. „Pojď si se mnou hrát,“ navrhl jí malý princ. „Jsem tak smutný…“ „Nemohu si s tebou hrát,“ namítla liška. „Nejsem ochočena.“ „Ó, promiň,“ řekl malý princ. Chvíli přemýšlel a pak dodal: „Co to znamená ochočit?“ „Ty nejsi zdejší,“ řekla liška, „co tu hledáš?“ „Hledám lidi,“ odvětil malý princ. „Co to znamená ochočit?“ „Lidé,“ řekla liška, „mají pušky a loví zvířata. To je hrozně nepříjemné. Pěstují také slepice. Je to jejich jediný zájem. Hledáš slepice?“ „Ne,“ řekl malý princ. „Hledám přátele. Co to znamená ochočit?“ „Je to něco, na co se moc zapomíná,“ odpověděla liška. „Znamená to vytvořit pouta…“ „Vytvořit pouta?“ „Ovšem,“ řekla liška. „Ty jsi zatím pro mne jen malým chlapcem podobným statisícům malých chlapců. Nepotřebuji tě a ty mě také nepotřebuješ. Jsem pro tebe jen liškou podobnou statisícům lišek. Ale když si mě ochočíš, budeme potřebovat jeden druhého. Budeš pro mne jediným na světě a já zase pro tebe jedinou na světě…“ „Začínám chápat,“ řekl malý princ. Znám jednu květinu… myslím, že si mne ochočila…\" „To je možné,“ dodala liška. „Na Zemi je vidět všelicos…“ „Ó, to není na Zemi,“ řekl malý princ. Zdálo se, že to probudilo v lišce velkou zvědavost: „Na jiné planetě?“ „Ano.“ „Jsou na té planetě lovci?“ „Nejsou.“ „Ach, to je zajímavé! A slepice?“ „Také ne.“ „Nic není dokonalé,“ povzdechla liška. Ale vrátila se ke svému nápadu: „Můj život je jednotvárný. Honím slepice a lidé honí mne. Všechny slepice jsou si navzájem podobné a také lidi jsou si podobní. Trochu se proto nudím. Ale když si mě ochočíš, bude můj život jakoby prozářen sluncem. Poznám zvuk kroků, který bude jiný než všechny ostatní. Ostatní kroky mě zahánějí pod zem. Ale tvůj krok mě jako hudba vyláká z doupěte. A pak, podívej se! Vidíš tamhleta obilná pole? Nejím chléb. Obilí je pro mne zbytečné. Obilná pole mi nic nepřipomínají. A to je smutné. Ale ty máš zlaté vlasy. Bude to opravdu nádherné, až si mne ochočíš. Zlaté obilí mi tě bude připomínat. A já budu milovat šumění větru v obilí…“ Liška umlkla a dlouho se dívala na malého prince. „Ochoč si mne, prosím!“ řekla. „Velmi rád,“ odvětil malý princ, „ale mám málo času. Musím objevit přátele a poznat spoustu věcí.“ „Známe jen ty věci, které si ochočíme,“ řekla liška. „Lidé už nemají čas, aby něco poznávali. Kupují u obchodníků věci úplně hotové. Ale poněvadž přátelé nejsou na prodej, nemají přátel. Chceš-li mít přítele, ochoč si mne!“ „Co mám dělat?“ zeptal se malý princ. „Musíš být hodně trpělivý,“ odpověděla liška. „Sedneš si nejprve kousek ode mne, takhle do trávy. Já se budu na tebe po očku dívat, ale ty nebudeš nic říkat. Řeč je pramenem nedorozumění. Každý den si však budeš moci sednout trochu blíž…“ Druhý den přišel malý princ zas. „Bylo by lépe, kdybys přicházel vždycky ve stejnou hodinu,“ řekla liška. „Přijdeš-li například ve čtyři hodiny odpoledne, již od tří hodin budu šťastná. Čím více čas pokročí, tím budu šťastnější. Ve čtyři hodiny budu už rozechvělá a neklidná; objevím cenu štěstí! Ale budeš-li přicházet v různou dobu, nebudu nikdy vědět, v kterou hodinu vyzdobit své srdce… Je třeba zachovávat řád.“ „Co je to řád?“ řekl malý princ. „To je také něco zapomenutého,“ odpověděla liška, „to, co odlišuje jeden den od druhého, jednu hodinu od druhé. Moji lovci například zachovávají také řád. Tančí každý čtvrtek s děvčaty z vesnice. Každý čtvrtek je tedy nádherný den! Jdu na procházku až do vinice. Kdyby lovci tančili kdykoliv, všechny dny by se podobaly jeden druhému a neměla bych vůbec prázdniny.“ Tak si malý princ ochočil lišku. A tu se přiblížila hodina odchodu. „Ach, budu plakat…,“ řekla liška. „To je tvá vina,“ řekl malý princ. „Nepřál jsem ti nic zlého, ale tys chtěla, abych si tě ochočil…“ „Ovšem,“ řekla liška. „Ale budeš plakat!“ namítl malý princ. „Budu plakat,“ řekla liška. „Tak tím nic nezískáš!“ „Získám, vzpomeň si na barvu obilí.“ A potom dodala: „Jdi se podívat ještě jednou na růže. Pochopíš, ža ta tvá je jediná na světě. Přijdeš mi dát sbohem a já ti dám dárek – tajemství.“ Malý princ odběhl podívat se znovu na růže. „Vy se mé růži vůbec nepodobáte, vy ještě nic nejste,“ řekl jim. Nikdo si vás neochočil a vy jste si také nikoho neochočily. Jste takové, jako byla má liška. Byla to jen liška podobná statisícům jiných lišek. Ale stala se z ní má přítelkyně a teď je pro mne jediná na světě.“ A růže byly celé zaražené. „Jste krásné, ale jste prázdné,“ pokračoval. „Není možné pro vás umřít. Pravda, o mé růži by si obyčejný chodec myslel, že se vám podobá. Ale ona jediná je důležitější než vy všechny, protože právě ji jsem zaléval. Protože jsem ji dával pod poklop. Protože jsem ji chránil zástěnou. Protože jsem jí pozabíjel housenky (kromě dvou nebo tří, z kterých budou motýli). Protože právě ji jsem poslouchal, jak naříkala nebo se chlubila, nebo dokonce někdy mlčela. Protože je to má růže.“ A vrátil se k lišce. „Sbohem…“ řekl. „Sbohem,“ řekla liška. „Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné.“ „Co je důležité, je očím neviditelné,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval. „A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá růže tak důležitá.“ „A pro ten čas, který jsem své růži věnoval…“ řekl malý princ, aby si to zapamatoval. „Lidé zapoměli na tuto pravdu,“ řekla liška. „Ale ty na ni nesmíš zapomenout. Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal. Jsi zodpovědný za svou růži…“ „Jsem zodpovědný za svou růži…,“ opakoval malý princ, aby si to zapamatoval...